Vůbec nechápu, co se to se mnou poslední dobu děje. Přijdu si úplně jiná, přitom jsem žádnou radikální změnou neprošla. Nedokážu sama v sobě číst, neumím se v sobě orientovat. Nejsem schopná něco pořádně dělat.
Asi si to všechno potřebuji sepsat, abych to měla černé na bílém. Musím si život víc naplánovat, protože jinak to nepůjde. Sama jsem si vědoma toho, že se mnou něco není v pořádku a jde to se mnou od desíti k pěti.
Přijdu si strašně marná.
Ale já se změním. Musím se změnit. A to okamžitě.
Let's go!
Ne, skutečně se necítím nekonečně, i když bych si to docela přála.
Každopádně to ve mě něco zanechalo.
Ale co vlastně?
Asi tak před čtvrt hodinou jsem dočetla poslední kapitolu knížky Ten, kdo stojí v koutěod Stephena Chboskyho. A právě věta Cítím se nekonečně, je jednou z klíčových vět, na kterou zde můžeme narazit.
Musím říct, že tak skvělou knížku jsem vážně dlouho nečetla. Ano, přiznávám se, že nejsem zrovna vášnivý čtenář, ale tohle bylo něco geniálního. Už dlouho se mi nestalo, abych nějakou knížku přečetla jedním dechem a natolik mě uchvátila, že jsem od ní prostě nemohla odtrhnout oči.
Knížku mám půjčenou, ale už teď vím, že až se v nejbližší době dostanu do knihkupectví, musím si jí koupit. A přečíst si jí znova a znova.. Jednoduše jsem se do ní zamilovala. Ač to tedy není příběh nikterak dlouhý, je natolik nabitý emocemi, že se to zdá až neskutečné. Ani na chvilku se mi nestalo, že by mě knížka přestala bavit. Pořád mě nutila číst dál a žít příběh se všemi postavami, o kterých se v ní píše.
Objevují se v ní momenty, které vás donutí zamyslet se nad životem. Kdo jsme, jací jsme a jaký je svět kolem nás. Jsou to občas naivní myšlenky, ale jelikož se sama považuji za dosti naivní, tak se mi líbily.
''A Mark, ten kluk, co mi to dal, se najednou objevil a koukal se na nebe a řekl mi, abych se podíval na hvězdy. Tak jsem se podíval nahoru a stáli jsme pod tou obrovskou klenbou jak v takové skleněné kouli, co v ní sněží, a Mark řekl, že ty krásné bílé hvězdy jsou ve skutečnosti jenom díry v té černé klenbě, a když jdeš do nebe, to sklo se rozbije, a nezbude nic než nedozírná hvězdná bělost, která je jasnější než cokoli jiného, a přesto tě z ní nebolí oči. A nebe bylo nesmírné a širé a průzračně tiché a já jsem si připadal maličký.''
Nebudu sem psát, o čem vlastně knížka byla. Nechci nikoho ochudit o ten požitek ze čtení.
Vřele tuhle knížku všem doporučuji. Skutečně za ten čas, který jsem u ní strávila, stála a Charlieho si jistě zamilujete stejně, jako já. :))
Prázdniny už začaly v plném proudu, mně tedy již včera. Doběhla jsem si pro vysvědčení, které nebylo dvakrát podle mého gusta, ale co. Hlavní je, že jsem se konečně po tom desetiměsíčním shonu zastavila, ale... Vlastně ani tak úplně ne. S prázdninami přicházejí opět další povinnosti a to práce. Naštěstí mám takovou, že stále budu mít dosti volného času, tudíž budu mít šanci si prázdniny alespoň trochu užít.
Musím se stydět, že jsem od dubna na blog ani nesáhla, ale pokusím se to přes prázdniny napravit. Sliby chyby, já vím. Plánů o osudu blogu mám ale do budoucna dost, takže se těšte!
Musím se Vám pochlubit jednou písničkou, opět mou srdeční záležitostí. Neznám jí sice tak dlouho, ale zamilovala jsem se do ní až po uši. Dostala mě tedy jak textem, tak i videoklipem a především hudbou. Ty smyčce jsou tam prostě dokonalé a to jejich sólo ke konci mě prostě a jednoduše dostává do kolen. Musím se přiznat, že na první poslech to láska nebyla, ale jak jsem si jí začala pouštět znovu a znovu, už nebylo cesty zpět. Jak už jsem tedy psala, tak z mého hlediska je hudební doprovod prostě geniální. Text mě dostal díky své upřímnosti a možná také díky tomu, že mi z jistého hlediska i mluví z duše. A videoklip? Skvěle svázaný s hudbou i textem. Upadání do hlubin oceánu plným velryb, je dokonalým znázorněním, že zklamání v lásce je leckdy tou největší bolestí, jakou člověk může v životě zažít, tudíž následný život, s nadsázkou by se podle autora dalo říct, že posmrtný, ztrácí veškerý smysl a doufá jen v blízkou smrt. Tentokráte už v tu definitivní. Dost řečí... Woodkid - I love you ''...dnes Vám řeknu příběh o muži, který se utopil ve studených vodách oceánu poté, co ztratil někoho, koho miloval. Je to příběh o muži, který zemřel dvakrát...''
Čas utíká ještě rychleji než si můžeme myslet.. Přijde mi to jako včera, kdy jsme vítali nový rok a najednou nám na dveře klepe duben. Ani si to pořádně neuvědomujeme, ale podle mě to zřejmě bude tím příšerným počasím, které venku stále vede. Už aby začalo jaro. To pravé jaro, kdy všechno zelená a kvete, kdy svítí sluníčko a je zkrátka hezky. Vůbec si nepamatuji, že by někdy na Velikonoce byl na naší zahradě sníh. Letos to očividně bude poprvé.
Ale když mi nemá dělat radost počasí, dělám si ho sama. Před dvěma týdny jsem vyměnila můj starý Nikon D3000 za lepší a novější D3100. Na první pohled se vlastně vůbec neliší, ale opak je pravdou. Nikon D3100 už umí natáčet videozáznamy, což předešlý ještě neuměl. Dalo by se říct, že z největší části díky této funkci jsem na něj přesedlala. Videa točí vskutku parádní a o focení ani nemluvě.
Předevčírem jsem si udělala ještě jednu radost a objednala si k němu redukci k objektivu Helios (44-2 58mm f/2 M42), který jsem doma měla společně se Zenitem.
Redukce mi dorazila do schránky už včera, což jsem vůbec nečekala, že přijde tak rychle. Hned odpoledne jsem vyrazila ven a můžu Vám říct, že je to úplně něco jiného než s běžným setovým objektivem, co jsem u foťáku měla a na který jsem byla zvyklá. Všechno se nastavuje manuálně a není to teda vůbec sranda. Zkrátka a dobře - mám se ještě co učit.
Každopádně.. Zde je malá ochutnávka ze včerejší procházky.
..hledám Tě po hmatu. Hledám a nevidím cesty k úniku.
Ne, nejsem beznadějně zamilovaná, ale jistě to znáte. Po dlouhém dni si lehnete na postel, pustíte si hudbu a relaxujete. A najednou začne hrát písnička, u které Vám přeběhne mráz po zádech a hlavou proletí miliony vzpomínek. Na jednu jistou osobu, okamžik.. Jsou to písničky, které máte bezprostředně spojené s tím, co jste prožili a máte pocit, že se pouto mezi tou jistou linií tónů a vzpomínkami za žádnou cenu nikdy nepřeruší.
Jsou to písničky, které jste poslouchali, když jste se právě zamilovali, při které jste dostali ten nejsladší polibek. Písničky, u kterých jste brečeli, když Vám bylo úzko.
Jedna z těch mých písniček, která mě dokáže vždycky dostat do kolenou, je právě věc od teplické kapely Darwin - Svítání. Mívám období, kdy se té písničky nemůžu nabažit, tedy šťastné období. Ale taky jsou pak doby, kdy mi jen stačí slyšet první tón a já cítím, že je zle a musím ji okamžitě vypnout a poté se jí snažím co největším obloukem vyhýbat. Ale jen vždy do té doby, kdy je zase všechno fajn.. :))
Vážení a milí spoluobčané.. Je to tady! Máme tu opět nový rok, rok 2013 a je třeba shrnout si, jaký byl ten loňský. Popravdě.. Když jsem do toho roku vstupovala, slibovala jsem si od něj víc, než jsem posléze mohla očekávat.
Co se lásky týče, nemůžu říct, že by mi nenabídl pár možností. Ale (bohužel) nikdy nevyšly tak, jak bych si přála, proto opět vcházím do nového roku s čistým štítem a to (ne)šťastně nezadaná.
Tento rok jsem měla i tu možnost poznat osobně spousty pro mě výjimečných lidí. Zvláště pak některé, mému srdci hodně blízké... :))
Moje studijní výsledky, ač byly na konci června celkem přijatelné, se opět hodnostně zvyšují, což zrovna není ideální, ale což.
No.. Zkrátka a dobře doufám, že mi třináctka nepřinese smůlu a bude to fajn rok. Už jen proto, že mi bude osmnáct, z čehož si taky leccos slibuji. A abych nebyla pozadu, zde je můj seznam novoročních předsevzetí a přání!
1. Šťastně se zamilovat
2. Žít zdravě!
3. Přečíst alespoň 12 knížek, povinně...
4. Vidět více než 5 filmů za rok, což je má klasická norma
5. Učit se
6. Být při psaní článků originální
